Josef kardinál Beran 33. arcibiskup pražský a primas český (29. 12. 1888 Plzeň – 17. 5. 1969 Řím)

Životopis

Mládí

Plzeňský rodák Josef kardinál Beran se narodil v sobotu 29. prosince 1888 jako nejstarší ze sedmi dětí. Křest obdržel v sobotu 9. ledna 1889 v arciděkanském kostele sv. Bartoloměje, kde přistoupil 21. května 1898 k prvnímu svatému přijímání a 13. října 1902 přijal svátost biřmování.

Z rodinného prostředí si odnesl hlubokou víru v Boha a národní cítění, spojené s láskou k jazyku, vlasti, přírodě a umění. Po otci zdědil pevnost charakteru a z ní vyplývající zásadovost, sebekázeň a důslednost. Po matce laskavou povahu, optimismus a umělecké sklony.

Na utváření Beranova charakteru se podílelo i sociální postavení rodičů. Ačkoliv rodina vzděláním a povoláním patřila k měšťanskému stavu, mzda učitele v provinčním městě Rakouska-Uherska nemohla pro tak početnou rodinu stačit, takže často zažili nedostatek a strádání. Zřejmě i z těchto zkušeností pramenily výrazné Beranovy rysy: skromnost, prostota a hluboké sociální cítění.

Po skončení gymnázia se rozhodl pro kněžské povolání. Pro své studijní a charakterové předpoklady byl doporučen na teologická studia do Říma.

Římská formace

První část teologického vzdělání dovršil 30. listopadu 1909 získáním bakalaureátu. O dva roky později se připojil k III. řádu sv. Dominika a přijal řádové jméno Tomáš. Pro svou duchovní vyzrálost byl vysvěcen na kněze již ve čtvrtém ročníku studia. Kněžské svěcení přijal v sobotu 10. června 1911 v bazilice sv. Jana v Lateráně a svou primici sloužil v kostele sv. Jana Nepomuckého u České koleje o den později. Dne 2. prosince 1911 získal licenciát a pětiletou formaci dovršil 26. června 1912 doktorátem teologie.

Celé římské období znamenalo pro Berana velkou zkušenost a výrazně poznamenalo jeho duchovní růst. Získal intelektuální rozhled a seznámil se s univerzální dimenzí církve. Pastorační cíle tehdejšího papeže Pia X. přijal Josef Beran jako základní kámen, na němž vystavěl svou víru. Poznal rozličné duchovní proudy uvnitř církve – spiritualitu františkánů, dominikánů, jezuitů a redemptoristů – a jak poznamenal Jiří Maria Veselý OP, z každé z nich dokázal čerpat: „Jeho katolictví bylo opravdu neohraničené: třebaže byl vázán na dominikánský třetí řád, zachovával vždycky ráz neohraničenosti, a to je mimořádná ctnost. Je nutné to přiznat! Od redemptoristů přijímal ducha mravouky sv. Alfonse, od dominikánů kazatelský apoštolát, od jezuitů ducha vojenské kázně, od františkánů prostotu a pokoru.“

Návrat domů

Novokněz Beran se vrátil do vlasti v červnu 1912. Svou plzeňskou primici slavil 5. července 1912 v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni. Po prázdninách dostal první jmenovací dekret do duchovní správy a ve funkci kaplana nastoupil do Chyše na Žluticku. Chyše bylo německé městečko s českou menšinou, takže si zde osvojil praxi v dvojjazyčné pastoraci a začal tu také svoji pedagogickou činnost výukou náboženství v místní obecné škole.

Po dvou letech působení byl přeložen na Prosek u Prahy, kam nastoupil v lednu 1914 jako druhý kaplan, zároveň působil jako katecheta v obecné škole ve Vysočanech.

Po vypuknutí 1. světové války došlo k nové dislokaci a Berana přeložili do Michle, kde působil od 1. srpna 1914 do 31. července 1917. K této pastoraci patřila také duchovní péče o Útulek sv. Josefa pro hluchoněmé chovanky v Krči. Tehdy panoval všeobecný názor, že hluchoněmí jsou nevzdělatelní, společensky méněcenní, a nemá proto valného smyslu jim věnovat duchovní péči. Katecheta Beran s tímto předsudkem usilovně bojoval a radil sestrám z Kongregace Školských sester de Notre Dame, jak na chovanky působit. Brzy se dostavily výsledky a o duchovním pokroku chovanek se dozvěděla i katolická veřejnost, což přineslo ústavu řadu nových sponzorů.

Ředitelem škol

Do ústavu docházely pravidelně také spolusestry z kongregace, které spravovaly Učitelský ústav u sv. Anny v Ječné ulici v Praze. Brzy si všimly Beranových vychovatelských schopností a nesmírné obětavosti, se kterou se chovankám ústavu věnoval. Navrhly řediteli, aby Josefa Berana jmenoval katechetou na Učitelském ústavu.

Karlova Univerzita nostrifikovala v červenci 1917 Beranův římský doktorát, což mu umožnilo přijmout nabízené místo. Po odchodu ředitele do důchodu byl od září 1925 jmenován jeho nástupcem. V této funkci spravoval obecnou a měšťanskou řádovou školu a ženský učitelský ústav. V roce 1927 byl jmenován za zásluhy arcibiskupským notářem.

Jeho činnost však nebyla jen úzce zaměřena na pedagogickou práci s mládeží. Dál se věnoval pastoraci v krčském útulku, dojížděl mezi sociálně slabé do Kobylis. Hojně publikoval, přednášel, věnoval se psaní a překladům beletrie, stal se vyhledávaným zpovědníkem a exercitátorem. Jeho obliby mezi věřícími si všimli představení bohosloveckého semináře a vyzvali jej, aby se ujal také role zpovědníka v seminárním kostele sv. Vojtěcha v pražských Dejvicích. Pro někoho by to byl vrchol kariéry, ale Josef Beran byl teprve na jejím začátku.

Rektorem semináře

V roce 1929 se stal Josef Beran asistentem na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zde také obhájil 20. dubna 1932 svou docenturu a od října 1934 mu byla udělena kanonická mise pro obor pastorální teologie. Při přednáškách zdůrazňoval, aby veškerá činnost kněze vycházela z jeho nitra, a za primární požadavek pro působení kněze pokládal pevnost charakteru, živou víru a hluboký duchovní život.

V roce 1932 byl jmenován rektorem pražského arcibiskupského semináře a od této doby nesl hlavní odpovědnost za formaci budoucích kněží. Úřadu se ujal v nelehké době, kdy se začaly v semináři projevovat první národnostní nepokoje mezi českými a sudetoněmeckými studenty. Situace eskalovala po anšlusu Rakouska, kdy se 19 studentů nejvyššího ročníku rozhodlo vstoupit do Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP). Tisk o připojení bohoslovců k platformě národního socialismu okamžitě informoval. Chargé d’affaires pražské nunciatury na tuto okolnost upozornil Karla kardinála Kašpara (1870–1941) a Svatý stolec. Papež Pius XI. (1857–1939) rozhodl, že za těchto okolností bude bohoslovcům odepřen souhlas s jejich svěcením. Studenti nakonec svůj podpis odvolali, avšak událost přispěla k ještě většímu napětí v semináři.

Protektorát Čechy a Morava

Po nastolení protektorátu Čechy a Morava pokračovala česká teologická fakulta i pražský seminář v běžné činnosti až do října 1939, kdy u příležitosti svátku Československé republiky proběhla v Praze masová manifestace, při níž zahynuli Václav Sedláček a Jan Opletal. Pohřeb studenta medicíny Jana Opletala opět přerostl v mohutnou protinacistickou demonstraci, na niž nacisté reagovali uzavřením českých vysokých škol.

O rektora Berana se začalo intenzivně zajímat gestapo. Pozornosti neuniklo jeho působení před záborem československého pohraničí ani odpor vůči nacistické ideologii. Obliba a vliv, který měl na věřící, i fakt, že studoval v Římě a patřil ke katolické inteligenci, postačovaly, aby ho několikrát gestapo povolalo k výslechu a vyhrožovalo mu zatčením. Výhružky se naplnily po úspěšném atentátu československých parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942), kdy po jeho smrti došlo k mohutnému zatýkání českého obyvatelstva. Pro rektora Berana si přišlo gestapo 6. června 1942. Následovala domovní prohlídka, brutální výslech a uvěznění v pankrácké věznici.

Pankrácká věznice

Josef Beran předpokládal, že jej čeká osud stovek popravených. O čem člověk v takových chvílích přemítá, přiblížil po letech: „V cele jsem byl uvězněn s jedním člověkem, který byl nadšeným vyznavačem Masarykovým a Benešovým. Věděl, že bude popraven, což jsme ostatně očekávali všichni. Měl rodinu a děti a byl tak nesmírně smuten, že jeho tíseň padla na všechny. Pokusili jsme se ho potěšit a uklidnit, a Bůh ví, jak to bylo těžké. Na Boha chudák nemyslil, alespoň to nijak nenaznačil, a svou oddanost oběma prezidentům vyjádřil slovy: ,Než mě zastřelí, stejně řeknu: Ať žije Československá republika, ať žije Beneš!‘ Nevím, kolik mu to dodalo síly, ale když pro něho druhý den přišli, odcházel srdnatě. Mně zůstalo v duši plno smutku. Asi za hodinu po jeho odchodu, snad právě ve chvilce, kdy ho zastřelili, přilétl na okénko naší cely kos. Smutně zazpíval a odletěl. Bylo mi trpko, myslím, že jsem plakal, a celou noc jsem se za něho modlil. Sám jsem se pak musel celou silou své vůle přinutit k tomu, abych zapomněl na vše, co jsem zanechal tam venku: na seminář, na maminku, na své drahé, na vše. Měl jsem pocit, že kdybych se ponořil jen na chvíli do vzpomínek na své drahé, na jejich bolest a slzy, že by mi povolily nervy a že bych to pak nebyl já. Ta nečinnost, ten měsíc vyčkávání na smrt, ta nejistota, co se děje venku, by mě stačily ubít, kdyby mě milostivý Bůh neposiloval. Byly to modlitby a vytrvalé oběti mých drahých, které mi tuto sílu vyprošovaly.“

Vzpomínka spoluvězně Jana Pflegra

„Velké starosti, které mi vířily hlavou, mi nedaly možnost dost dobře logicky myslit, protože udání vůči mně a mé ženě bylo velmi těžké: že jsme u nás nechali přespat parašutisty, dali najíst hladovým nepřátelům říše, a že jsme schvalovali atentát na Heydricha. A to víte, na takové zločiny Němci znali jen jediný trest – smrt. Je tedy samozřejmé, že mi nebylo zrovna dobře, zvláště také proto, že jsem nevěděl, co se děje s manželkou a s mým malým synem, který zůstal doma sám bez prostředků. Co se s ním stane, vždyť málokdo z českých lidí v té těžké době mohl něco pro něho udělat. A tu vězeň dr. Josef Beran, ač sám byl před těžkou zkouškou, jak to s ním dopadne, dovedl mě skutečně otcovskými slovy uklidniti a přivésti na jiné myšlenky. Jeho slova působila na mou duši jako hojivý balzám a já jsem se stal klidným a odhodlaným ke všemu. A to jeho dobré srdce promluvilo i jinak. Z mých přátel mi nikdo neposílal čisté prádlo a já jsem byl již za několik dní celý umazaný následkem ranních týráků a od mytí podlahy a podobně. A tu onen dobrý monsignore mně daroval svou poslední košili a kartáček na zuby, abych aspoň trochu mohl žíti jako člověk. Dodnes tu košili chovám jako vzácný doklad jeho krásné dobrosrdečnosti. A když okolo nás Němci rozsévali smrt na šibenicích, v naší cele bylo přece krásně, neboť jsme mohli poslouchati učené vyprávění tohoto vzdělaného kněze. Na všechno člověk zapomněl a jen poslouchal.“

Malá pevnost Terezín

Josef Beran předpokládal, že bude sdílet osud českých vlastenců a v nejbližších dnech jej popraví. Čekala ho však jiná cesta. Asi po měsíci na něj gestapo uvalilo „ochrannou vazbu“ a převezlo ho do věznice gestapa Malé pevnosti Terezín. Otrocká fyzická práce, nedostatek jídla, zoufalé hygienické podmínky, přeplněné cely, obtížný hmyz, nemoci a šikana dozorců – to vše činilo život ve věznici nesnesitelným. S Židy a duchovními se všeobecně zacházelo hůře než s politickými vězni a byli přidělováni k nejtěžším pracím. Dozorci je se zálibou zesměšňovali a týrali.

Josefa Berana přiřadili k tzv. Baukomandu, které rozbíjelo lomový kámen na štěrk. „Byl jsem vysláblý, a tak jsem palici sotva pozdvihl. Po každém úderu jsem myslil, že spadnu s náspu dolů a zabiji se. Vše jsem obětoval za ty, kteří ten den byli odvlečeni do plynových komor a už se mezi nás večer nevrátili.“

Malá pevnost Terezín však znamenala pro většinu vězňů pouze přestupní stanici. Také Josefa Berana čekala další cesta. Za dva měsíce pokračoval přes Cheb do koncentračního tábora Dachau.

Vzpomínka salesiánského kněze Štěpána Trochty

Při ranním apelu byli vybíráni Židé na tlačení káry, což patřilo k nejnamáhavější dřině. Přeplněný vozík museli vězni tlačit v poklusu, popoháněni bitím. Zranění a úmrtnost při této práci byly vysoké.

K poslednímu vozíku chyběli dva vězni, a tak dozorce zavelel, aby ke káře nastoupil „ten biskup“. Ukázal na Štěpána Trochtu, ale ten odporoval, že biskupem není. Z řady vystoupil kněz a postavil se k vozíku. Když Trochta uviděl drobnou postavu rektora pražského semináře, mlčky vyšel z řady a postavil se vedle něho.

Tělesné vyčerpání a utrpení provázela psychická traumata. Štěpán Trochta ve svých vzpomínkách na Terezín píše: „S tehdejším rektorem semináře Beranem jsme pracovali na Baukomandu. Odváželi jsme štěrk na dvoukolé káře. Jednoho dne, když řádil Storch, zažili jsme velké zabíjení Židů. Storch nám hodil jednoho polomrtvého Žida pod káru, když jsme s ní, naplněnou kamením, projížděli průjezdem dolů po svahu. Káru jsme už nemohli zadržet. Stěží se mi podařilo s velkým rizikem odsunout Žida v poslední chvíli nohou, abychom ho nepřejeli. Když jsme se vraceli, ležel v příkopu, ústa nacpaná hlínou a senem. Domníval jsem se, že je již mrtev. Ale na polední apel ho ještě dovezli živého. Odpoledne ho dodělal Rojko.“

Koncentrační tábor Dachau

V koncentračním táboře Dachau nacisté soustřeďovali „nebezpečné“ duchovní ze všech okupovaných zemí Evropy. Celkem se tu sešlo 2720 duchovních ze 134 diecézí a 24 národů, kteří museli čelit tělesnému a psychickému vyčerpání, vyhladovění, epidemiím a brutalitě dozorců. Bylo těžké v tomto prostředí nepropadnout zoufalství a zachovat si identitu, jak nabádal spolubratry Josef Beran, ale jedině tak se člověk nerozplynul v moři beznaděje a mohl plnit i na tomto místě své pastorální poslání.

Na nádraží německého městečka Dachau dorazil transport s Josefem Beranem 4. září 1942. V příjmové kanceláři s Beranem vyplnili dotazník, sejmuli mu otisky prstů, pořídili fotografii a zařadili ho do vězeňské kategorie Schutzhäftling, Geistlicher. Na trestanecký pruhovaný šat dostal červený trojúhelník, který označoval politického vězně. Ve vězeňské kartě měl jako důvod vazby uvedeno „nebezpečí, že by se stýkal s kruhy šovinistickými a Říši nepřátelskými“. Byl přidělen na český kněžský blok 28 a dostal své nejdůležitější označení pro celý pobyt v táboře – registrační číslo 35844.

Koncentrační tábor Dachau osvobodila americká armáda 29. dubna 1945. Ve druhé polovině května, 21. 5. 1945, byly zahájeny hromadné repatriace českých bývalých vězňů z Dachau do jejich vlasti.

Tyfová epidemie, vzpomínky spoluvězňů

V lednu 1943 v táboře vypukla epidemie břišního tyfu, kterým se nakazil i Josef Beran. Nemocní se měli okamžitě hlásit v nemocnici, ale jen málokdo měl štěstí a byl přijat: „Šli jsme v zimě a mrazu k lékařské prohlídce, jak se tomu říkalo. Šli jsme tři: dr. Beran, československý kněz Václav Vyšohlíd a já [František Štverák]. Postavili jsme se na místě apelovém a celá prohlídka byla odbyta SS-Oberscharführerem Trenklem zcela brzy: stovky nemocných poslány zpět na bloky… Šli jsme tedy druhý den opět. Vyšohlíd se do táborové nemocnice dostal, zatímco já s Beránkem jsme šli opět do bloku. A do třetice všeho dobrého. Šli jsme opět a já po cestě pravil dr. Beranovi: ,Josefe, nevezmou-li nás, zajdeme tu jako psi.‘ A Josífek mě vzal pod paždí a řekl: ,Ale, Františku, jsme ve vůli Boží.‘ – Změřili nám horečku, Josífka vzali do nemocnice – já vzat nebyl. Jako dneska by to bylo, pamatuji se, že měl přes 40 stupňů horečky, kdežto já necelých 39. On tedy, jak jsem na zpáteční cestě rozjímal, měl větší horečku než já, a přesto mě vedl a ještě těšil.“

Z nemocnice se vrátil velmi zesláblý, vážil pouhých 49 kilogramů. Za pomoci přátel a táborové solidarity se jej podařilo dočasně přeřadit do komanda k lágrovým invalidům, s nimiž v táborové punčochárně látal ponožky. Po svém uzdravení učinil Beran mimořádný slib, který jej zavázal na zbytek celého života: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“

Vzpomínky spoluvězňů

Mons. Beran strávil v Dachau skoro tři roky. Podle vzpomínek spoluvězňů se mezi tisíci uvězněných kněží různých národností vyjímal svou mravní ryzostí a laskavostí. Při všudypřítomné hmotné nouzi nezištně rozdával, co mohl, nezoufal si ani si nestěžoval. V paměti zúčastněných zůstaly jeho promluvy při tajných konferencích českého kněžstva a obětavá pastorace, kterou přes nesnáze vykonával mezi vězni.

Italský kněz a spoluvězeň Roberto Angeli o Beranovi napsal: „Byl zachumlán do starých hadrů, ale šel vzpřímeně a svěže. Upoutala mě jeho vyjasněná a usměvavá tvář. Pohled, na který se nezapomíná. Tehdy se mi často přihodilo, že během jídla se ke mně nenápadně přiblížil a do misky mi položil kus chleba… Nebyl jsem ojedinělý případ. Takhle pomáhal všem, u nichž pozoroval, že jsou v koncích se silami. Když neměl nic, přišel prohodit aspoň několik vlídných, povzbudivých slov.“

Také francouzští kněží vzpomínali na rektora semináře Berana: „Když četní mladí francouzští bohoslovci a kněží, […] přišli do Dachau a byli umístěni v téže světnici jako Češi, Mons. Beran organisoval pomoc, tj. rozdělování hojných a dobře narovnaných balíků, které dostávali ze svých farností – může se říci, že díky této pomoci mnozí se pomalu vzchopili a začali doufati, že opět uzří svou Francii.“

Těsně po válce zaznamenal ve svých pamětech P. František Štverák vzpomínku na svého učitele: „Stál jsi nad námi jako vzor křesťanské pokory a lásky k bližnímu, až do krajnosti. To jsi byl, Josífku, ty a já vzpomínám na tvoje omačkaná a sedřená kolena od modliteb vkleče na širé zemi nebo tvrdé podlaze. Tys to byl, který nám prokázal dobrodiní vidět to, co jsme viděli málo – lidskou duši, která opravdově a cele byla proniknuta myšlenkou Boží, nikdy neklnula, ale vždy žehnala, nikdy nepochybila, neklesla, nezlobila se ani nebyla žárlivá a malicherná. Tys nám ukázal, kterak ve smrtelném těle se může nosit myšlenka Boží…“

Mnozí duchovní už tehdy v lágru v Beranovi viděli budoucího arcibiskupa, o čemž píše ve své knize rakouský kněz Johann Lenz: „Nezapomenutelná zůstane jeho laskavá skromnost, vysoká inteligence a nadnárodní postoj. Jeho v každém ohledu kněžské a sociální postoje ho přímo předurčovaly nejen za vůdce církve, ale také za mučedníka, jehož bude pronásledovat satan a jeho pomocníci.“

Arcibiskupem

Po návratu z Dachau se znovu ujal řízení semináře, zařizoval prázdninové doučování bohoslovců, sháněl peníze na provoz semináře, prostory i profesorský sbor na prázdninové přednášky. Vybudoval Arcidiecézní pastorační ústředí, stal se místopředsedou Katolické akce a zástupcem pražského ordinária při arcidiecézním svazu Katolické charity. Před začátkem nového semestru v roce 1945 byl ustanoven řádným profesorem pastorální teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Od úmrtí kardinála Kašpara v roce 1941 zůstal pražský arcibiskupský stolec neobsazený. Papež Pius XII. jmenoval 33. pražským arcibiskupem Mons. Josefa Berana, jenž v extrémních podmínkách koncentračního tábora osvědčil pevnost charakteru, věrnost Bohu, církvi a národu. V neděli 8. prosince 1946 přijal Josef Beran v katedrále sv. Víta v Praze biskupské svěcení. Jeho světiteli se stali Saverio Ritter (1884–1951), apoštolský internuncius v Praze, Mořic Pícha (1869–1956), biskup královéhradecký, a Antonín Eltschkner (1880–1961), pomocný biskup pražský. Zároveň byl nový pražský metropolita intronizován.

Ve funkci arcibiskupa prosazoval návrat ke křesťanským hodnotám, usmíření, spolupráci a solidaritu ve všech vrstvách společnosti. Stal se mravní autoritou i oblíbenou „celebritou“ – aktivně se zapojil do veřejného života ve snaze přiblížit katolickou církev společnosti a začlenit křesťanské hodnoty do každodenní lidské činnosti.

Únor 1948

„Vzpamatujte se! Věřím, že nechcete rozdmychovat bratrovražedné boje, ale takto se jim nevyhnete. Zamyslete se nad svou odpovědností! Udržujte právní řád! Neničte odkaz prezidenta Osvoboditele! První cestou se dosáhne trvalejších reforem, i těch nejradikálnějších!“ Těmito slovy reagoval arcibiskup Beran ve svém pastýřském listě na vládní krizi v Československu. Jeho výzvu však přehlušily převratové události.

Po uchopení moci komunisty nabraly události rychlé obrátky. Nejprve byly zlikvidovány politická opozice a demokratické elity. V procesu kontroly občanské společnosti se režim zaměřil také na katolickou církev, která ohrožovala jeho mocenský monopol.

Vztah státu a církve se dostal do nové roviny. Český episkopát v čele s arcibiskupem Beranem se ocitl v situaci, kdy měl jako první vyjednat podmínky, které by umožnily existenci katolické církve v komunistickém státě, a to v době vyostřeného bipolárního konfliktu mezi Východem a Západem.

Arcibiskup čelil stupňující se represi komunistů vůči církvi, trval na respektování její vnitřní autonomie a vzdoroval snahám komunistického režimu o získání kontroly nad jejím fungováním. Jeho postoj a jednota biskupského sboru stavěly církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení komunistům.

Období šestnáctileté internace

„Nechť tě sílí vědomí, žes jednal správně. Do nynější situace tě nepřivedl žádný přečin, nýbrž tvoje statečnost. Nebude nadarmo a bez užitku nečinnost a utrpení, k němuž tě donutili, nespravedlnost, kterou trpíš, nezasloužený trest, který na tebe uvalili. Pšeničné zrno se sice rozpadne v zemi, ale pak vydá klas a dozraje ve zlatou žeň.“

Z osobního dopisu papeže Jana XXIII., jejž poslal v květnu 1961 arcibiskupu Beranovi. Dopis se vrátil zpět do Říma s poznámkou – „nedoručitelné“.

Internační místa v letech 1951–1965

Roželov u Rožmitálu – od 7. 3. 1951 do 2. 4. 1951
Růžodol u Liberce – od 2. 4. 1951 do 17. 4. 1953
Myštěves – od 17. 4. 1953 do 20. 12. 1957
Paběnice u Čáslavi – od 20. 12. 1957 do 3. 10. 1963
Mukařov u Prahy – od 3. 10. 1963 do 2. 5. 1964
Radvanov u Mladé Vožice – od 2. 5. 1964 do 19. 2. 1965

Podmínky života v internaci se v mnohém podobaly vězeňskému režimu, ale navíc se vyznačovaly úplnou izolací od vnějšího světa a absolutní ztrátou soukromí. Arcibiskup nevěděl, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán i komunistický tisk, každé dvě hodiny je strážci osobně kontrolovali, neustále je odposlouchávali a sledovali. Arcibiskup nevěděl, jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných monstrprocesů, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci.

Nebezpečný kardinál

Po složitých jednáních se Svatým stolcem nabídl komunistický režim arcibiskupu Beranovi odlet do Říma na slavnostní jmenování kardinálem, avšak bez možnosti návratu. Na oplátku komunistická strana souhlasila se změnou ve vedení pražské arcidiecéze – řádný biskup František Tomášek ve funkci administrátora vymění kolaborujícího kapitulního vikáře Antonína Stehlíka.

Stárnoucí arcibiskup Beran byl postaven před nelehkou volbu. Byl připraven dál snášet ústrky, naschvály, špiclování, ztrátu soukromí, šikanu a zvůli úřadů v některém ze „zapadlých“ koutů své vlasti, ale rozhodně si nepřál prožít zbytek svého života v Itálii. Nakonec se rozhodl v zájmu církve v Československu přinést i tuto oběť, přijal „dobrovolně“ osud vyhnance a 19. února 1965 odletěl do Říma.

Režim držel jeho odjezd v naprosté tajnosti. Krátce se s ním směli rozloučit jen nejbližší příbuzní. Teprve druhý den vyšla v tisku zpráva o jeho trvalém odchodu do Vatikánu, který komunistická propaganda interpretovala jako Beranovo přání.

Vyhnancem

Předpoklad komunistů, že se problematického arcibiskupa nadobro zbavili, se ukázal jako chybný. Beranův příjezd zaznamenala všechna svobodná média a celý demokratický svět si připomněl pronásledování církve a potlačování lidských práv v komunistických státech. K nelibosti KSČ se kardinál „na odpočinku“ činorodě pustil do práce. Po slavnostním obřadu jmenování kardinálem se začal intenzivně připravovat na závěrečné jednání II. vatikánského koncilu, kde pronesl zásadní projev o svobodě svědomí.

Vydal se na pastorační cesty za krajany po Evropě a v zámoří, kde je vybízel ke svornosti a k odpuštění křivd. Promlouval k věřícím „za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, založil středisko Velehrad a zabezpečil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky. Při všech akcích překvapoval svou vitalitou, optimismem a houževnatostí.

V roce 1968 však lékařské vyšetření potvrdilo nález pokročilé rakoviny. Jeho touha vrátit se domů alespoň zemřít rozproudila nová jednání mezi Svatým stolcem a komunistickým režimem, který v té době prožíval své reformní období. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy pohasly veškeré šance na změnu poměrů v zemi, a pro těžce nemocného kardinála to navíc znamenalo i konec nadějí na vytoužený návrat do vlasti.

Hle, jak umírá spravedlivý

Pozemská pouť Josefa kardinála Berana skončila 17. května 1969. Po přijetí svátosti pomazání nemocných se u něj shromáždili kněží a bohoslovci koleje a on všem přítomným požehnal. Jakmile se papež Pavel VI. dozvěděl o Beranově zhoršeném zdravotním stavu, spěchal k jeho lůžku, avšak krátce před papežovým příchodem Josef kardinál Beran zemřel.

Charismatického kardinála Berana se komunistický režim bál i po smrti. Nepovolil převezení jeho ostatků do Prahy z obavy, že by obřad vyvolal občanské nepokoje větších rozměrů než v případě pohřbu Jana Palacha (1948–1969). Papež Pavel VI. rozhodl, že bude arcibiskup pražský, metropolita a primas český Josef kardinál Beran pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě. Zúčastnil se jeho pohřbu, pomodlil se u jeho rakve a sám oproti zvyklostem vykonal výkrop rakve. Jeho přítomnost zde byla velkým vyznamenáním, neboť něco podobného bylo prokázáno jen několika málo kardinálům v historii dějin církve.

Přes snahu komunistických ideologů neupadl kardinál Beran v zapomnění. Stal se symbolem věrnosti, statečnosti, lásky a pokory. V současné době probíhá proces jeho beatifikace.