Josef kardinál Beran 33. arcibiskup pražský a primas český (29. 12. 1888 Plzeň – 17. 5. 1969 Řím)

Význam a odkaz kardinála Berana

„Já, který jsem ho provázel při jeho cestách a který jsem vídával, s jakým množstvím lidí přicházel do styku, jsem si kladl otázku snad trochu záludnou: co mohl tento člověk, který ztratil v odloučenosti skoro dvacet let svého života, nabídnout mladým lidem konce šedesátých let, co mohl říci pokoncilové církvi? Jistě, kardinál Beran neměl možnost přečíst ty tisíce stránek, které zvláště v šedesátých letech zaplavily knižní trh teologie. Nebylo mu ani dopřáno z bezprostřední zkušenosti prožít všechny změny, které do církve vnesl pontifikát Jana XXIII. a první léta koncilu. A přece – to mohu dosvědčit nejen já, nýbrž i tisíce dalších svědků – se v tom novém světě, v té obnovené pokoncilní církvi vůbec neztratil. Ne pro originalitu svých idejí a svého teologického pojetí, ale pro ryzost svého křesťanství.

Ano, myslím, že se nemýlím, když řeknu, že dnešní mladí lidé přímo prahnou po upřímnosti a ryzosti. Že právě tato touha v nich vyvolává odpor k fasádám, za kterými se někdy skrývá nabubřelé farizejství. Těmto lidem se nyní přihodilo něco zvláštního. Setkali se s mužem, z jehož očí a vůbec z celého počínání vyzařoval autentický Duch Kristův. Ti lidé hledali blahoslavenství evangelia. Hledali vnitřní svobodu chudoby, která se dovede oprostit od pout chamtivosti. Hledali někoho, kdo je opravdu dobrý, bez jakékoliv vypočítavosti. Hledali – proč to neříci, vždyť tuhle touhu neseme všichni v srdci – hledali živého Krista, anebo alespoň autentického svědka živého Krista. A to ten český kardinál opravdu byl. Proto za ním chodili a nechávali se získat kouzlem jeho osobnosti. A řekněte, neměli pravdu? Módních theologů a duchaplných reformátorů je dnes v církvi habaděj, ale opravdoví stoprocentní Kristovi učedníci zůstávají stále vzácným zbožím. Nejsou ale nakonec právě oni ta sůl země, které je lidstvu zapotřebí?“

Mons. Jaroslav Škarvada,
první sekretář Josefa kardinála Berana,
Projev ve Vatikánském rozhlase,
17. květen 1994
(redakčně upraveno)

„... nadejde doba, kdy již nikdo nevzpomene věznitelů kardinála Berana a kdy vděčný národ bude vzpomínat toho, který dovedl smiřovat, který dovedl jednotit a který nás všechny nevýslovně miloval.“

Z projevu prof. Dr. Františka Schwarzenberga

Někdo před papežem Pavlem VI. mluvil o potřebě svatých kněží pro dnešní svět. Papež prý jenom tiše pošeptal: „Některé takové přece máme, například kardinála Berana.“ Že to byl výrok, který vyšel ze srdce, se dá poznat podle toho, že kardinála občas pozval na oběd. To bylo tehdy nezvyklé, proti tradičnímu ceremoniálu kurie. Ale nejvíc se to projevilo při kardinálově smrti.

Ze vzpomínek Tomáše kardinála Špidlíka SI, 2008

„Veřejné mínění tohoto mezinárodního kněžského společenství se již tehdy, tam v Himmlerově jámě lvové, dívalo na něho jako na budoucího pražského arcibiskupa. I tam, v onom příšerném hradě Satanově, byl svatostánek, a před tím svatostánkem nikdo neklečel častěji a nikdo se nemodlil vroucněji než Msgre Beran… On byl již tam naší velikou slávou pravého kněze, jenž zůstává takřka všude stejně klidný, protože se cítí všude v rukou Božích, protože se cítí všude blízko svého Krista.“

P. Adolf Kajpr SI, Katolík, 1946

Rakouský kněz a spoluvězeň z Dachau ve své knize napsal: „Nezapomenutelná zůstane Beranova laskavá skromnost, vysoká inteligence a nadnárodní postoj. Jeho v každém ohledu kněžské a sociální postoje ho přímo předurčovaly nejen za vůdce církve, ale také za mučedníka, na něhož se zaměří satan a jeho pomocníci.“

Johann Maria Lenz, Christus in Dachau, oder Christus der Sieger, 1957